5. MS: Výběr, který měl sílu hrát s Kanadou otevřenou partii
06.05.2009 | Marek Hubač
Česká reprezentace vyšperkovaná borci z mistrovské Mladé Boleslavi šturmovala ve švýcarském Sierre za zlatými medailemi. Spanilou jízdu tvrdým pravým hákem ukončila ve finále Kanada. Česká republika se po dvou letech opět „vypořádávala“ se ziskem stříbrných medailí. „Generace hráčů, která hrála tou dobou v Boleslavi a na mistrovství světa, se už nikdy neobjeví. Jména jako Hart, Kejmar, Kormunda, Hejkal, Kvaizar, Hodovník, Poláček navždy zůstanou v hokejbalové historii hodně vysoko,“ říká účastník švýcarského šampionátu forvard Roman Ondráček.
V té době jsme měli v Boleslavi vynikající mužstvo jak po hráčské a herní stránce, tak především i po lidské. Mužstvo bylo tvořeno nejlepšími hráči, kteří v té době hráli hokejbal. Všichni jsme spolu dobře vycházeli a z toho určitě pramenila i výhoda pro mistrovství světa ve Švýcarsku.
Národní tým vedl Martin Beseda, trenér středočeského celku. Bylo kladem, že právě svěřence z klubu výborně znal a mohl je využít pro dané herní varianty?
Určitě to byla pro Martina výhoda, neboť s námi byl v dlouhodobém kontaktu a věděl, jak každý z nás dokáže na hřišti i mimo něj reagovat. A především jak jsem říkal, každý, kdo v té době hrál v Boleslavi, tak to bylo známé jméno, záruka kvality. Prostě nejlepší hráči v republice.
S kým jste na mistrovství hrál?
Bylo to moje první mistrovství světa, na předešlé do Toronta v roce 2001 na mě zbyla pozice necestujícího náhradníka. Turnaj jsem začínal ve čtvrté formaci s Vláďou Dusilem a Tomášem Čechem. Postupně se sestava měnila a finále jsem dohrával v prvním útoku s Pavlem Kormundou a Davidem Hartem.
Jakou jste měl v týmu roli a jak jste byl se svými výkony spokojen?
Byl jsem na světovém šampionátu poprvé, ale vzhledem k tomu, že už jsem měl za sebou spoustu soustředění a hlavně v mužstvu bylo spousta mých spoluhráčů z Mladé Boleslavi, tak jsem si jako nováček nepřipadal. Určitě nebylo mým prvořadým úkolem rozhodovat zápasy, i když i to se mi v semifinále s Itálií povedlo gólem na 3:1. Myslím, že jsem odváděl poctivou práci a snažil se v zápasech odevzdat to nejlepší.
Na šampionátu vytáhli organizátoři novinku. Nejproduktivnější hráč každého týmu nastupoval v odlišném dresu „playmakera“. Mělo to vůbec význam? Nebyla to spíš pro hráče nevýhoda? Obrana soupeřů si mohla lídra v bodování více hlídat.
Tato novinka byla spíše pro diváky než samotné hráče. Chvilku nám trvalo, než jsme si zvykli na jednoho hráče v odlišném dresu. Hráč byl samozřejmě pro soupeře mnohem více identifikovatelný. Naštěstí v zápasech play-off už organizátoři od této akce upustili.
Před šampionátem pořadatelé avizovali, že se bude hrát na umělém povrchu, ale nakonec se hrálo na asfaltu. Bylo to pro vás překvapení?
Abych pravdu řekl, ani jsem nevěděl na jakém povrchu se mělo hrát. Když jsme přijeli poprvé do haly, kde se hrálo, byl zde úplně nový asfaltový povrch. Byl hladký, hokejky dobře klouzaly. Pro mě tedy žádný problém.
Dobrá, ale kde a jak probíhala závěrečná příprava? Nebyla podřízená právě přípravě na hru na specifickém podkladu?
Poslední soustředění před mistrovství světa se odehrávala na zimním stadiónu v Mladé Boleslavi. Na malé hale je leštěný beton. Možná to byl záměr vedení, které počítalo i se stejným povrchem v Sierre.
Nebyla to nakonec pro českou výpravu výhoda? Přeci jen domácí nejvyšší soutěž se hrála v drtivé většině případů právě na asfaltu...
Těžko říct zda výhoda či nevýhoda. Nicméně je pravda, že naše soutěže se hrají na asfaltu, a tak jsme si vlastně neměli na co zvykat. Na druhou stranu, pokud jsme chtěli uspět, museli jsme se s tím vyrovnat tak jako tak. Mně osobně je jedno, na jakém povrchu hraju.
Jak prožívali mistrovství světa v hokejbalu švýcarští fanoušci?
Byl zde obrovský rozdíl v návštěvnosti, když hrál domácí tým a když se hrála jiná utkání. Ale tak je to asi vždy a všade. Do haly se vešlo něco kolem tři a půl tisíce lidí. Na domácí mužstvo byla hala vždy úplně plná a když všichni skandovali ono slavné a známé švýcarské Hopp Swiss, tak běhal mráz po zádech. Jinak třeba na naše utkání byla hala zaplněná zhruba z jedné třetiny.
Mistrovství světa se odehrávalo v malebném horském městečku pod Alpami. Měli jste příležitost podniknout také nějaké výlety?
V turnaji jsme měli, myslím, jeden celý den volný a vedení pro nás připravilo zájezd do Zermattu, malé horské vesničky pod Matterhornem. Někteří z nás zůstali v městečku, další se vydali lanovkou do sedla přímo pod Matterhorn. Myslím, že to byl příjemný relax před zápasy o medaile.
Jaký byl vůbec denní režim takového „běžného“ dne na mistrovství světa?
Bydleli jsme v malé vesničce Salgesch asi patnáct kilometrů od místa turnaje. Zápasy jsme většinou hráli odpoledne nebo večer. A tak jsme po snídani vždycky vyrazili na místní fotbalové hřiště na menší trénink, protažení, fotbálek a podobně. Po obědě jsme odpočívali a pokaždé před odjezdem na utkaní se sešli v zasedací místnosti a probírali taktiku na dané utkání. Pak zápas, večeře a spát.
Na předchozím šampionátu skončil národní celek druhý po finálové porážce v prodloužení. Jaké měl tým ambice v Sierre?
Pokaždé chcete vyhrát a pokaždé si musíte dávat nejvyšší cíle, a tak i my jsme jeli do Švýcarska pro zlaté medaile. Mužstvo jsme měli vynikající. A když byl manažerem reprezentace tak ambiciózní člověk jako je Jan Plachý, tak nás ani jiná myšlenka napadat nemohla.
Na pátém mistrovství světa startoval výběr poskládaný už téměř pouze z hokejbalistů. Je podle vás lepší pokusit se poskládat reprezentační tým výhradně z hokejbalistů, nebo jisté hokejové „koření“ je ku prospěchu věci?
Dříve, když se u nás hrály soutěže se čtyřmi hráči v poli, bylo podle mě nutností pro mezinárodní akce, kde se hraje v pěti, mužstvo doplnit. V současnosti si myslím, že máme dostatek skvělých hokejbalistů, kteří hru v pěti zvládají úplně bez problémů. A při pohledu na některá jména je všem zřejmé, že i tito hokejbalisté v minulosti hráli hokej. Každopádně je věcí trenérů, jak se oni k této problematice staví. Na druhou stranu, když hokejista pravidelně hraje hokejbalovou extraligu a je šikovný, nevidím důvod proč by v týmu neměl být.
Jak probíhaly jednotlivé zápasy ve skupině? A jak jste byli s výsledky základních duelů spokojeni?
Na úvod turnaje jsme hráli s Pákistánem, velkou neznámou. Byla to jejich první zkušenost se světovým hokejbalem. Nevěděli jsme, co od soupeře můžeme očekávat. Myslím, že jsme je v celku v pohodě přehráli a vyhráli 6:1. Další dva zápasy s celky Německa a Rakouska byly o tom, kolik dokážeme soupeřům nastřílet gólů. Výsledek 11:1 s Rakouskem mluví za vše. Podobné to bylo s Němci. Mimo soutěž jsme sehráli utkání s Mexikem, které nemělo dostatečný počet hráčů pro turnaj. Poslední utkání se Slovenskem bylo o vítězství ve skupině a získání snazšího soupeře v semifinále. Remíza 2:2 nám stačila.
Správně. I remíza se Slovenskem vám zaručovala vítězství ve skupině a pro semifinále jistotu, že nenarazíte na Kanadu. Co se vám dnes vybavuje, při vzpomínkách na důležitý zápas ve skupině, který skončil 2:2?
Je to zvláštní, ale spíše než naše hra se mi vybavují oba dva góly soupeře, které vstřelil Branislav Tron. První s velkým štěstím ze vzduchu po odrazu od plexiskla za brankou. Jinak jsme zcela určitě věděli, že nesmíme utkání prohrát, abychom v semifinále nenarazili na Kanadu.
Silnému hokejbalovému trojlístku Kanada, Slovensko, Česká republika přibyl ve Švýcarsku další soupeř - Itálie. Byl jste agresivním nástupem Italů na mezinárodní scénu překvapen?
Itálii jsme viděli hrát v některých utkáních turnaje, takže jsme věděli jakou hru praktikují. Bylo to pro nás ale velké překvapení. Jejich tým byl totiž z velké části složen z naturalizovaných Kanaďanů, kteří vždy dávali přednost rychlému a technickému hokejbalu před tvrdou, až zákeřnou hrou.
Váš semifinálový duel proti Italům se místy měnil v gladiátorské hry. Jakou taktiku vám trenéři na italskou brutalitu naordinovali?
Věděli jsme, co nás čeká. Nejdůležitější bylo nenechat se strhnou k oplácení. Prostě jsme se museli nechat řezat a tvrdou hru skousnout, čekat na vyloučení soupeře a trestat to v přesilovkách. Myslím si, že se nám to povedlo. Každopádně to byl za celou mojí hokejbalovou kariéru nejtvrdší a nejbrutálnější zápas ze strany soupeře, který jsem zažil.
Reprezentaci z Apeninského poloostrova vedl Vladimír Nadrchal. Od trenéra, který má českou školu, bych čekal spíše techničtější pojetí hry...
O panu Nadrchalovi jsme věděli, ale těžko soudit jaké pokyny dával svým svěřencům. Možná právě tušil, že by nám tato hra nemusela svědčit, protože Češi jak v hokeji, tak v hokejbalu vyznávají technickou kombinační hru.
Ve finále jste se utkali s Kanadou a do utkání vstoupili skvěle. Jan Bednář otevřel skóre utkání. Začátek zápasu tedy ideální...
Pokaždé když vstřelíte vedoucí branku, tak se vám pak lépe hraje, ale kolikrát také úvodní branka utkání nerozhoduje. Tak to bohužel bylo i ve finále.
Česká idylka skončila rychle. Kanada totálně otočila skóre z 1:0 až na konečných 1:6. Proč obhájci titulu tak zásadně proměnili vývoj utkání?
Viděl bych dva aspekty, které rozhodly o výsledku utkání. Zaprvé to byly individuální chyby, které jsme udělali, včetně zbytečného vyloučení a pak také to, že nám docházely síly. Předchozí zápasy nás, na rozdíl od Kanady, stály mnoho sil a mnoho zranění. Především pak semifinále s Itálií. Neměli jsme snad jediného hráče, který neměl menší či větší zranění. Turnaj nás celkově hodně bolel.
Pozdější vývoj mezinárodního hokejbalu ukázal, že Kanada se ujala vlády nad světovým děním absolutistickou formou. V čem začal získávat javorový list oproti zbytku světa jednoznačně navrch?
Kanadští hráči jsou perfektně vybaveni fyzicky i technicky. Dokážou ve velké rychlosti s hokejkami skvělé věci, rychlé kombinace na jeden dotek. Na hřišti o sobě vědí. A především dokáží skvěle proměňovat šance. Především díky tomu nás porazili třeba na posledním mistrovství světa v Německu, kde jsme s nimi sehráli dvě velmi vyrovnaná utkání. Ve finále jsme dokonce chvílemi byli lepším celkem, bohužel ale neproměňovali šance.
V Sierre Slováci uhráli proti Kanadě remízu 2:2. Celý zápas jen bránili a vyráželi k rychlým brejkům. Je to účinnější cesta oproti boji kdo s koho?
Je těžké říct, co je lepší. Před finále za námi přišel trenér a položil nám otázku, zda máme dostatek sil a nemáme strach s nimi hrát hokejbal, nebo jestli budeme raději pouze bránit. Všichni jsme řekli, že sílu máme, asi by bylo hloupý říct před finále, že sílu nemáme a soupeře se bojíme. Věřili jsme si, chtěli jsme. Těžko říct, jak by utkání skončilo, kdybychom se rozhodli pro druhou variantu.
S jakými ambicemi vzhlížíte k letošnímu mistrovství světa, které se bude konat od 13. do 20. června v Plzni?
Účast na mistrovství světa, které se koná v rodné zemi, je snem každého sportovce. Každý by chtěl být členem mužstva. Já nejsem výjimkou a chci v Plzni hrát. Je to ten důvod, proč hokejbal hraju. Snažím se pro to udělat maximum a věřím, že trenéry přesvědčím, že do mužstva stále patřím.
S Kanadou jste ve finále prohrál ve Švýcarsku, i před dvěma lety v německém Ratingenu. Usměje se na vás do třetice štěstí?
Byl jsem na dvou šampionátech, dvakrát hrál finále s Kanadou, dvakrát finále prohrál a dvakrát získal stříbrnou medaili. Říká se do třetice všeho nejlepšího. Kéž by to byla pravda a kéž bych mohl ke konci své kariéry pověsit na krk zlatou medaili z mistrovství světa. Byl by to skvělý konec.
18.6. | Soupisky
Zveřejnili jsme soupisky s detailními informacemi.
14.6. | Fotogalerie
V sekci Fanoušci - Fotogalerie naleznete aktuální fotografie z turnaje.
12.6. | Magazín o MS
Na webu si nyní můžete na obrázcích prohlédnout kompletní obsah oficiálního programu MS. Naleznete jen též v sekci Info o turnaji > Program MS.
2.2. | Rozhovor s Leošem Rakem
Na serveru plzen.cz si můžete přečíst rozhovor s trenérem reprezentace Leošem Rakem.
Domenic di GironimoZávěrečný blog: Shrnutí (23.6.)
Jan DonauschachtlBlog mistra světa: „My jsme mistři, no a co?“ znělo Plzní (22.6.)
Kateřina BogliováHurá! Cíl splněn, medaili máme! (23.6.)